Příběh tajemné hory II.

Když se druhého dne probudila, její první myšlenka patřila té tajemné hoře. Až nezvykle rychle vyskočila z postele plna očekávání čehosi, co nedokázala ani definovat, ale co jí přinášelo prazvláštní pocit uvnitř Těla… Takovou se nezná… copak se jí to stalo? Proč ji jen ta hora tak fascinuje? Měla by se tam snad vydat i ona? Stalo by se jí totéž, co té ženě z onoho příběhu? Našla by i ona to, co tak moc hledá? I když vlastně ani neví, co to je? Nedokázala na všechny ty otázky přestat myslet… Rychle oblékla sebe a dítě a vyrazila směr do práce.

V práci se nemohla na nic soustředit… pořád musela myslet na tu horu! Copak se jí to stalo?? Dívala se na svou unavenou strhanou tvář v zrcadle, když si na toaletě umývala ruce. Nějak hodně rychle zestárla… těch vrásek kolem očí… nějaký šedý vlas už taky má a taky přibrala. Připadala si jako znavená šedá myška. Bez lesku a bez třpytu v očích. Co se to s ní ksakru stalo? Kde je ta krásná mladá holka, co měla síly a úsměvů na rozdávání? Kde je ta touha žít, prožívat nová dobrodružství, užívat si Života a radovat se ze světa kolem sebe???

Měla pocit, jako by narazila v plné rychlosti do zdi… před očima se jí motalo, musela se chytit umyvadla, aby nezavrávorala. Došlo jí, jak moc unavená je. Životem, sama sebou, pocitem nekonečného selhání a frustrace, kterou se snažila schovávat za masku holky, co je nad věcí…

Někde v mém Životě je něco hodně špatně. Problesklo jí hlavou… a opět si vzpomněla na ženu, která se vydala na pouť na horu. Pomalu jí začala rozumět. Začínala mít pocit, že tou ženou je ona, že se přímo vpíjí do jejího příběhu, že se stávají jednou a též ženou, stejným poutníkem na téže Cestě… Jenže co mám teda udělat? Říkala si, když se snažila přežít do konce pracovní doby.

Večer, při ukládání svého dítěte, měla touhu mu číst místo obvyklé pohádky příběh o tajemné hoře. Zajímalo ji, co si její moudré dítě o té výpravě myslí. Vždycky žasla, jak ji její dítě dokázalo překvapit. S čím novým opět přišlo a jaký nový pohled na věc objevila. A tak ji ani nepřekvapilo, když se jí její dítě zeptalo: „Proč bys na tu horu lezla, maminko? Když máš všechno, co potřebuješ tady…“. Hmm, takže se žádná Cesta nekoná, myslela si. No ani v to moc nedoufala, vzít takhle malé dítě s sebou by byl nerozum a nechat ho na měsíc někde někomu jí taky nepřišlo správné…

Copak ale Život musí končit mateřstvím? Nebo dospělostí a povinnostmi? Vážně je Život o tomhle? Copak budu pořád ve svém Životě na něco čekat a dělat u toho všechno, co se MUSÍ? Až se stane tohle a tamto, až budu mít toto nebo ono, nebo až udělám tohle a ono, až se změním, až začnu tohle a přestanu tamto…??? Copak je to nějaký Život? Copak je to celé o tom čekat, až jednou umřu, abych měla klid? Hlava jí doslova pulzovala tlakem myšlenek, které jako by jí bodaly a nutily vstát a jít něco dělat.

Přemýšlela nad tou horou a nad slovy svého dítěte… že vše, co hledá, už má. Že se nemusí nikam trmácet a ani lézt na vrchol… „Jak to sakryš jen myslelo?“, pomyslela si, když vytahovala nádobí z myčky. Prý že má všechno… vždyť já ale nemám nic! Vhrkly jí slzy do očí a v zoufalství se svezla na zem. Možná dobře, že k té hoře nejela. Co by tam dělala, když ani fyzičku nemá? A rozbrečí se u vyndávání nádobí? Beztak by k té hoře dojela a zjistila by, že na ni je ta hora až příliš velká. Že je to překážka, kterou ona nezvládne. „Jsem slaboch.“, pomyslela si. „A nevděčná jsem taky, když tady tak brečím a stěžuju si.“, spustila zase její hlava. Povzdechla si…

Seděla tam tak na zemi, opřená o myčku a přemýšlela nad tím, jak se vlastně stále za něčím honí. Jak je neustále ve stresu a spěchu, jak se snaží stihnout všechny povinnosti a nezbývá jí čas se zastavit a odpočinout si, aspoň na chvíli. Nebo čas dělat to, co ji baví. Pořád se tak snaží, být dobrá žena, být dobrá máma, být dobrý člověk a dobrá v práci, o všechno se postarat a stihnout to včas, na nic nezapomenout, být lepší a laskavější a taky mít už konečně rozum…  jo a taky se snaží si nestěžovat a zvládat všechny překážky, co jí Život naservíruje, protože ona se přece nikdy nevzdává…

Sakryš… CO DĚLÁ TAK ŠPATNĚ, ŽE TO POŘÁD NEVYCHÁZÍ? Proč pořád naráží na odpor a nějaké překážky?? Proč nemůže jít všechno hladce? Proč ji pořád něco na její Cestě zastavuje a zdržuje, když ona by chtěla prostě JEN k cíli? To kdyby tady byla žena, co zdolala tu horu, ta by si určitě uměla poradit líp než já, pomyslela si. Ta by věděla, co udělat, aby se pohnula z místa, vydala se k cíli a zdolala vrchol a netrčela v nečinnosti na místě. Ta by tady určitě neseděla jako hromádka neštěstí a nelitovala by se. Ale určitě by trénovala na výstup, plánovala trasu a do toho stihla spoustu věcí… Když se s tou ženou tak srovnávala, napadlo ji, že by se mohla podívat na internet, třeba má nějaké své stránky a bude tam o tom jejím příběhu víc… „To je ale nápad.“, pomyslela si a doslova vběhla do pokoje k počítači.

Zadala do vyhledávače její jméno a hledala… a našla stránky, které ta žena založila, aby se světem sdílela svou Cestu, která, jak si pak všimla, byla tou první Cestou, která odstartovala sérii dobrodružných výprav po celém světě.

Ach… jak se má, povzdechla si, když viděla, jak dobrodružný a zajímavý Život ta žena musí mít. Pořád někde na Cestách, zatímco ona tady trčí doma… Nevěděla, co je horší… Co ji vlastně na tom jejím Životě tak štve? Přemýšlela nad důvody své vlastní nespokojenosti… Co jí vlastně vadí? Jasně, mohla by začít říkat, jak si nemá na co stěžovat, že má střechu nad hlavou, má co jíst a její dítě taky. Sice si nemůžou vyskakovat, ale jsou na tom líp, než třeba rodiny bez domova… uff… no ano, to je ono, už to zase dělá. Už zase srovnává sebe s někým jiným. Jakoby být stejná, jako ostatní, mělo nějakou super hodnotu. Copak si myslí, že ta dostane metál? To asi ne…

Takže by jí pomohlo, kdyby byla stejná? Zkoušela si sebe samu představit, jak by Život vypadal, kdyby měla být stejná… kdyby měla zapadnout a být jako ostatní. Představovala si sebe samu v té nové roli a byl to docela zajímavý pocit… Představovala si, jak její starosti mizí a místo nich viděla krásnou ženu v nejlepších letech, s úsměvem na rtu, odpočatou a taky po masáži a kadeřníkovi, jak se po práci vydává s kamarádkou koupit si něco pěkného, nikam nespěchá, protože ví, že o její dítě je dobře postaráno. Tělo ji nezlobí a žádné termíny a povinnosti ji nehoní, protože má skvělou práci, do které chodí ráda, dostává za ni zaplaceno víc, takže si může dovolit paní, která ji pravidelně chodí pomoct s domácností, zatímco ona má čas na sebe, svou rodinu a na odpočinek.

Slastně se při té představě protáhla a zavrněla blahem. Hmm… tak téhle představě už chybí jen dovolená. Aspoň dva týdny v teple, opalovat se, smát se, hrát si společně s jejím malým pokladem… bože, jak ten čas letí… Píchlo jí u srdce, když jí došlo, kolik času už uteklo a ona je pořád tou uhoněnou mámou a ženou. Uvnitř jí dozníval příjemný pocit uvolnění, zatímco její Tělo pomalu přecházelo do obranného stažení, protože si vzpomněla na to, co ji ještě čeká, co musí vyřešit a stihnout a na všechny ty bolesti a trápení, problémy a těžkosti, které teď prožívá.

Hmm… takže to asi nebude ono… tohle je asi o něčem jiném, pomyslela si. Bylo už pozdě, tak šla spát, aby zítra měla sílu vstát. Ale hlavou se jí pořád honily myšlenky na to, co to vlastně hledá…

Pokračování zase brzy. :) A příště se těšte na pointu příběhu! :)

S Láskou Lenka

Díl I. najdete zde.

Lenka Lipenská
Jmenuji se Lenka Lipenská a jsem Vaší průvodkyní na Vaší Cestě ke splněným snům. Díky svému daru vidět a cítit věci skryté a okem neviditelné, Vás skrze konzultace učím rozplétat nitky Vašeho Života, abyste porozuměli své Duši a souvislostem toho, co se Vám v Životě děje. Provázím Vás na Vaší Cestě k Vaší pravé podstatě, pomáhám Vám uzdravit Vaše dávná zranění a najít Vaši Tvořivou sílu, abyste se mohli stát vědomým Tvůrcem Vašeho Života.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů