Maminko…

myjsmetvurci_maminka-r

Maminka… nejdůležitější osoba našeho Života. Žena, v níž a z níž se rodíme, je naší branou do tohoto Života. Jakou maminku si vybereme, takové nastavení si volíme sami pro sebe. Toto nastavení je něčím, co se děje zcela přirozeně a pozvolně stejně tak, jako se naše Tělíčka vyvíjí v děloze od početí až do samotného porodu.

Čím dál více pozornosti věnujeme obsahům naší Duše, našim pocitům, emocím, strachům… Více a více otevíráme témata, která až do dnešního dne byla tabu. A jedním z těchto témat je i mateřství a rodičovství. Všechny přístupy jako kontaktní rodičovství, respektující výchova či nevýchova mají jedno společné: touží napravit vztahy, které pro náš vývoj mají zásadní význam, a to vztah mezi rodiči a dětmi. Odkud se bere tak velká potřeba přistupovat k našim dětem jinak? Přemýšleli jste nad tím někdy? Já ano. Protože i já jsem chtěla dělat věci jinak. 

Přemýšleli jste někdy nad tím, jak moc nás formují vztahy s našimi rodiči? Většinu událostí, které nás formovaly, si nepamatujeme, protože v době, kdy k těmto událostem došlo, nebyly ještě náš mozek a vnímání vyvinuty tak, jak je vnímáme dnes. V době, kdy docházelo k formování nás samotných, byly v činnosti jiné vrstvy mozku, které si nepamatují události ve slovech a myšlenkách, ale pamatujeme si je na úrovni Těla a emocí. S postupem času ale tyto pocity odsouváme a vytěsňujeme do podvědomí, až je v dospělosti zapomeneme. Ale někdy jen na čas, dokud se neprojeví třeba neshodami v partnerských vztazích, nebo tím, že se sami staneme rodiči. To je pak čas, kdy přijde ke slovu naše vnitřní dítě a jeho dávné prožitky a jeho dávná zranění.

Když jsem se narodila, viděla jsem svou maminku jen na malinkou chviličku. Pamatuji si, jak moc jsem chtěla za ní, aby si mě k sobě přivinula, přivítala mě na tomto světě a uklidnila ve mně všechno to, s čím jsem v tu danou chvíli bojovala. Bylo toho tolik! Narodit se nebylo jednoduché. Byl to boj, ve kterém jsem si v jednu chvíli říkala, že ten Život, který jsem si vybrala, je pro mě až příliš velká výzva, že to nezvládnu a že nejsem tak statečná, jak jsem si myslela… V poslední chvíli se ale nějaká část mě[1] rozhodla, že chce žít a já se ocitla na tomhle světě. Jediné, po čem jsem toužila, bylo bezpečí v maminčině náručí. Věděla jsem, že tam patřím a že tam nutně potřebuji být hned teď. Místo toho jsem cizí ruce, jak mě mačkají a odnáší pryč. Slyšela jsem hrozné zvuky, před kterými si nedalo utéct. Křičela jsem a plakala a plakala, až jsem vysílením usnula.Někdo by řekl, že na tom nesejde, že to byla jen chvíle, ale věděli jste, že 1 hodina je pro novorozence stejně tak dlouhá, jako pro dospělého týden?

Když jsem se probudila, vezly mě dvě ženy nějakou chodbou a já jsem slyšela, jak si říkají: „no jo, zase další nedochůdče“. Byl jsem v cizím městě a jediným společníkem mi byly chladné sestry, z jejichž slov a chování šel strach. Byla jsem hrůzou bez sebe a ta jsem křičela tak dlouho, dokud jsem vysílením neusnula, abych se znovu probudila a zjistila, že to nebyl jen sen a že tohle bude realita příštích dnů. Nevěděla jsem, proč jsem sama, kde mám maminku, jestli ji ještě někdy uvidím. Věděla jsem ale, že JE VŠECHNO ŠPATNĚ. A aniž bych to věděla, otiskl se ve mě tento pocit a stal se na dlouhou dobou základní prototypickou reakcí veškerého mého prožívání. Protože to, co zažijeme jako děti, v nás zanechává otisky, z nichž pak stavíme CELÝ SVŮJ SVĚT!

Jak plynuly další a další roky mého Života, pomalu jsem pod tíhou dalších šílených věcí a bolestí na tuhle prvotní bolest zapomněla. Byly jiné věci, které bylo potřeba řešit a vyřešit. Měla jsem ale to štěstí, že těch zlých věcí se mi stalo tolik, že už má mysl a Tělo neměly odkud brát energii na to, aby všechny tyto traumata vytěsnily či odstřihly, ale místo toho mi je naservírovaly do Života „se vší parádou“. Ono totiž, pokud je té bolesti tak akorát, naše mysl tyto traumatizující obsahy vytěsní do podvědomí, kde zůstanou tak dlouho, dokud buď neumřeme, nebo dokud se nestane něco, co nás tyto obsahy donutí otevřít a zhojit. Příležitostí ke zhojení mohou být různé neshody ve vztazích, v práci, v životní spokojenosti či ve chvílích, kdy se sami staneme rodiči a naše dávná zranění vyplují napovrch a nejdou již dále přehlížet.

To jsou chvíle, kdy se věci sesypou tak, že pod jejich vahou padáme. To, co jsem našla ve svém podvědomí ukryté za slupkou vnějších nezdarů, mě doslova složilo na kolena. Bylo to děsivé a bolavé… Nechápala jsem, proč se dějí věci tak, jak se dějí, ale věděla jsem, že takhle už to dál nejde. A tak jsem se nechala vést Životem. Přijala jsem odpovědnost za všechno (přečtěte si více v mém E-booku zdarma), co se kolem děje a najednou přišel obrat a věci se daly do pohybu. Rozhodnutí přijmout odpovědnost způsobilo, že se najednou začaly všechny dílky skládačky skládat dohromady. A já po čase našla všechno, co jsem potřebovala. Alespoň jsem si to myslela. A tak jsem si v jednu chvíli říkala, že už možná nemá smysl se rýpat v minulosti, protože přece žijeme tady a teď, že? No jo, ale je vůbec možné žít tady a teď, když nás naše minulost drží v nevědomosti a vláčí neznámo kam? Já věřím, že ne. Věřím v to, že na to, abychom mohli žít tady a teď a užívat si přítomnost a třeba abychom mohly být my ženy dost dobrými maminkami, potřebujeme uzdravit svou minulost. Své minulé bolístky a křivdy. Protože jestli si budeme myslet, že nemá smysl se šťourat v minulosti, když něčím (a to čímkoliv) trpíme, tak to se s tou koulí na noze asi daleko nedostaneme, co myslíte?

Já jsem vždycky chtěla být skvělou maminkou. Takovou, jakou jsem si vždycky přála, když jsem byla malinká. V dětství jsem si stvořila její ideální obraz a ten jsem se snažila v dospělosti naplnit. Tak moc jsem se snažila udělat všechno správně, až mi tak nějak uniklo, že nejsem taková skvělá maminka, protože nejsem taková hrdinka, jaká si myslím. Že nejsem tak „tvrdá a statečná“, jak bych chtěla, že ale že mám v sobě uvnitř pořád schovanou tu malou holčičku, která tak moc touží po mamince a ze vší té bolesti se ji snaží překonat, aby tu bolest už necítila. Připustit si svou zranitelnost a závislost na potřebě mít maminku a taky jí za všechno, co pro mě udělala, poděkovat, mi trvalo hodně let. Díky všemu tomuhle jsem ale měla možnost uvidět všechny ty souvislosti, které si v sobě neseme, aniž o nich povětšinou tušíme.

Dnes už naštěstí není bonding sprosté slovo, teda většinou. Ale pořád ještě máme jako lidstvo na čem pracovat, abychom se rodili v Lásce a s Láskou. Takže jestli váš Život není takový, jaký byste si přáli, podívejte se za sebe, do své minulosti a hledejte ten rytmus, který se ve vašem Životě opakuje. Ukončete tu bolest, kterou máte tady a teď. Najděte příčinu toho tlaku, který cítíte, skrze poznání toho, kdo jste a co vás utvářelo. Nesnažte se tu díru zaplácnout něčím zvenčí, ale hledejte uvnitř. A pokud máte to štěstí, že se vám dostalo daru v podobě vlastního dítěte, pak vězte, že se vám dostalo daru toho nejupřímnějšího zrcadla, které vašemu snažení pomůže. Že máte příležitost objevit v sobě bolest, na kterou jste dávno zapomněli a o které možná ani nevíte, že existuje. Pokud je ve vašem Životě něco, co vás trápí, pokud nejste ve svém Životě šťastní, hledejte ty kořeny, ty důvody, hledejte ten rytmus, který se ve vašem Životě opakuje jako tikot hodin. Hledejte ten rytmus, který je stejný pro všechno vaše trápení a nechte se vést až do míst, kde najdete všechno, co hledáte. Najděte to, vykopejte to, vytáhněte to na světlo. Skočte do té bolesti, uzdravte ji, protože jen pak budete tím, kým doopravdy, z celé své Duše jste. A začněte třeba tím, že se podíváte na své zrození a na své rodiče, a to se vší úctou k nim a k Životu, který nám ve své nejlepší víře a Lásce dali. Protože naše okolnosti početí, zrození a našeho raného Života jsou důležitější, než si sami myslíme. A stejně tak i naši rodiče a především naše maminky. Ať jsou kdekoliv, či jakékoliv, protože takové, jaké jsou, jsou ty nejlepší pro nás.

Buďte s Láskou a v Lásce.

*Lenka

[1] To, jestli se v Životě spíše vzdáváme, nebo zda ve chvílích, kdy je to potřeba, zabojujeme, souvisí s tím, jak jsme zareagovali jako děti během svého porodu. Arthur Janov, Ph.D. ve svých studiích dokázal souvislost mezi raným limbickým otiskem a pozdější preferencí mezi jednou z větví autonomního nervového systému, a to buď mezi sympatikem, kterému vděčíme za svou bojovnost a odhodlanost, nebo mezi parasympatikem, díky němuž jedinec inklinuje k pasivnímu chování.

Pro více inspirace navštivte mé stránky na Facebooku ***My jsme TVŮRCI***, nebo si nechte zasílat novinky z mých stránek  www.myjsmeTVURCI.cz. :)

Lenka Lipenská
Jmenuji se Lenka Lipenská a jsem Vaší průvodkyní na Vaší Cestě ke splněným snům. Díky svému daru vidět a cítit věci skryté a okem neviditelné, Vás skrze Konzultace http://www.myjsmetvurci.cz/konzultace/ učím rozplétat nitky Vašeho Života, abyste porozuměli své Duši a souvislostem Vašeho Života. Provázím Vás na Vaší Cestě k Vaší pravé podstatě, pomáhám Vám uzdravit Vaše dávná zranění a najít Vaši Tvořivou sílu, abyste se mohli stát vědomým Tvůrcem Vašeho Života. Pokud toužíte po Životě Vašich snů, stáhněte si svůj Ebook Tvůrců zdarma http://www.myjsmetvurci.cz/e-booky/, nebo si poslechněte Meditaci pro spojení s vnitřním Tvůrcem http://www.myjsmetvurci.cz/ke-stazeni/meditace-tvurcu/. Chcete jít do své přeměny opravdu hluboce a odvážně? Pak si objednejte program Nový začátek a začnětě znovu a lépe! http://www.myjsmetvurci.cz/ke-stazeni/novy-zacatek/ Ve
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.