Můj příběh

Můj příběh… kde začít? Sedím tady u klávesnice, monitor svítí do tmy, dům už utichl a jen venku šumí vítr. Zkoušeli jste někdy sepsat svůj Život? Popsat to, kdo jste, co děláte a žijete v pár slovech? Pokud ne, zkuste si to. Je to výborné cvičení, které na svých konzultacích používám při parafrázování a hledání souvislostí. A já mezitím začnu od konce mého příběhu. :) 

V době, kdy tuhle svou zpověď píšu, je mi něco málo přes 30 a žiji na kouzelném místě se svou rodinou, úžasným manželem a kouzelným synem. Tihle dva lidé pro mě znamenají to nejcennější na světě a já jsem Životu vděčná za to, že mi je seslal do cesty, že JSOU. Cítím k nim hlubokou lásku, vděčnost a úctu za to, že se mnou prošli mou temnou nocí Duše a že (byť to navenek vypadalo jinak), stáli v hloubi Duše při mně a dávali mi sílu bojovat dál a postavit se tváří tvář mým démonům, strachům a děsům.

V jednu chvíli svého Života jsem se dostala do bodu, kdy se můj svět zhroutil jako domeček z karet. Všechno, o čem jsem do té doby byla přesvědčená, že je reálné, smysluplné či pravdivé a třeba důležité najednou padlo. Bylo to jako rána z čistého nebe a já na ni nebyla vůbec připravená. Ani jsem nemohla být. Na něco takového se nedá úplně připravit. Záchranka mě odvezla jednou, dvakrát… bylo toho moc. Zoufalství, beznaděj, šílenství, smutek, lítost, děs, strach, panika, zloba, vztek, opuštěnost, smutek, bolest… To byla jen část emocí, kterých jsem byla plná až po okraj a které ve mně vibrovaly až k šílenství. A to vše v době, kdy jsem se měla radovat z mateřství, kdy jsem měla dát svému dítěti klid a spokojenou mámu a svému manželovi laskavou a chápavou náruč. Nemohla jsem jim dát, co potřebovali, protože jsem v té době neměla nic. Sama jsem tak moc potřebovala cítit lásku a bezpečí, že jsem nemohla dávat, co jsem neměla. Po částech se mi zjevovaly před očima obrazy hrůz, které jsem ve svém životě prožila a v čiré hrůze je v zájmu zachování holého života odstřihla. Ve svém životě jsem prožila věci, o nichž můj muž prohlásil, že jsou jako ze špatného filmu, který snad nemůže být ani pravdivý. Opak byl ale pravdou. Všechny se staly a měly pro mě zásadní vliv. Psychologové to, co se mi stalo, označují pojmem „je to jako přežít koncentrační tábor“. Nebo tomu říkají vražda Duše. Myslela jsem si, že se ke všem těm hrůzám týrání a zneužívání nebudu muset vracet, ale mí kluci mi přišli ukázat, o kolik bych v Životě přišla, kdybych si nedala zpátky svou sílu. A tak jsem si musela všechny své bolesti a traumata zpracovat. Ony hrůzy už postupně ztratily svou děsivou moc, nicméně šrámy a jizvy na Duši po tom pekle, které jsem prožila, zůstaly, ale už se proměnily v dary, kterých si velmi vážím. 

Celý život jsem se usilovně a zoufale snažila najít odpovědi na otázky, které mi zněly v mysli každý den. Kdo jsem? Proč jsem tady? Proč zrovna já? Proč žiju? Proč se mi dějí věci, které nemůžu změnit, byť po nich tak moc zoufale toužím celým svým Srdcem a každou buňkou svého těla??? … Těch proč bylo hodně, nejspíš sami máte nějaké to své PROČ, které Vám nedá spát. Hledání takových odpovědí trvá kolikrát dlouho. Někteří lidé tyto odpovědi nenajdou za celý život. Ti šťastnější najdou několik či většinu. A Buddha možná našel všechny. Všechny tyhle otázky by se daly snést, kdyby se mi neděly věci, které ukazovaly na to, že je tady ještě něco víc. Že je tady pořád něco, co nebylo objeveno, ale přitom TO bylo cítit na každém kroku, v každém dni a v každém rozhodnutí. Má 13. komnata. Má temná noc duše. Pamatuji si, když začínal internet a počítače a já seděla po nocích na počítači a hledala odpovědi, hledala vodítka, signály, zkrátka cokoliv, čeho bych se mohla chytnout, co by mě přivedlo blíž mé podstatě, k tomu místu, které jsem cítila, že mám v sobě najít. Ani jsem vlastně nevěděla, co hledám. Jen jsem zoufale cítila, že TO musím najít. Dnes už vím, že jsem musela najít samu sebe. Ha, říkáte si, to je už dneska klišé, to ví každý. Nevím. Ani dnes, po tolik letech, mi to samozřejmé nepřijde. Možná je to bazální vědomost, bazální úkol, ale znáte, jak to je s těmi jednoduchými věcmi. Pro mě byl tohle těžký úkol, protože pro mě tohle hledání obnáší i hledání v temných zákoutích naší Duše. No možná právě a hlavně v těch včetně oživení všech bolestí, které je potřeba vyčistit. Moje hledání připomínalo plížení se temným lesem plným nástrah, bez kompasu, směrovek a s neustálým klopýtáním, pády, šrámy a modřinami. Hodně krát jsem to chtěla vzdát. Když jsem vyrostla, byla jsem několikrát v bodě, kdy jsem myslela, že dál už cesta nevede. Jednou jsem se musela opustit ze dne na den svůj Život, poté jsem se musela poznat Smrt, ztratit Lásku svého Života, absolvovat 7 denní půst, zlomit si páteř, pustit všechny svá přesvědčení, otěhotnět, porodit a zrodit se znovu.

„Raději budu všem okolo sebe pro smích a za blázna, než abych zradila sama sebe.“  To bylo to nejtěžší rozhodnutí. Postavit se sama za sebe a jít dál. Nějaká má část mě zoufale volala dál. NĚCO ve mně chtělo, abych bojovala dál. A já padala na dno, abych utržila další rány a kopance, abych padala znovu a znovu, a jen Bůh ví kde, hledala sílu znovu vstát a jít. Bylo dost časů, kdy jsem žila jako oběť své minulosti, svých minulých děsů, kdy jsem žila v zajetí mých prožitků, mých emocí a nemocí. Dost bylo časů, kdy jsem prošla peklem. Dost bylo časů, kdy mé vědomí utíkalo pryč z mého těla, vnímání a z mé bytosti, jen abych přežila a zachránila si holý Život. Dost bylo časů, kdy byla má Duše vražděna znovu a znovu. Dost bylo časů, kdy jsem trpěla tak, jak by neměla trpět žádná lidská bytost. Ještě dlouho budu v meditacích objímat své Vnitřní dítě, abych mu dala pocit bezpečí, Lásky a přijetí, kterého se mu nedostalo. Navždy si budu pamatovat obrazy svého vnitřního dítěte, mě samotné, která jsem chtěla jen žít, milovat a být milována. Ta touha byla tak silná, že mi pomohla přežít všechny hrůzy. Děkuji tomu VNITŘNÍMU HLASU, ŽE BYL SILNĚJŠÍ, NEŽ MŮJ STRACH, DĚSY A POCHYBNOSTI. 

Jak se říká, nic v Životě se nám neděje náhodou. Protože všechno se vším souvisí. Jestli mně Život něco naučil, tak to je to, že POKUD NĚCO OPRAVDU CHCEME Z CELÉHO SRDCE, CELÝ VESMÍR SE SPOJÍ, ABY SE NAŠE PŘÁNÍ USKUTEČNILO. DŮLEŽITÉ JE, ROZHODNOUT SE JÍT DÁL, PŘEKONAT SAMI SEBE, SVÉ LIMITY, SVÉ STRACHY A OBAVY. A HLAVNĚ NA TOM, CO CHCEME USILOVNĚ MAKAT I KDYŽ SE K NÁM TŘEBA CELÝ SVĚT OTÁČÍ ZÁDY.

Jsme OBĚTI, nebo TVŮRCI našich životů? Každý si můžeme vybrat. Každý si volíme. Někdo více, někdo méně vědomě, ale VŠICHNI SI VOLÍME SVOU BUDOUCNOST. Minulost už nezměníme, ale budoucnost ano. A to právě teď. Teď je ten okamžik, kdy můžeme všichni jako bájný pták Fénix povstat z popela. Ano. Shořet a znovu povstat bolí. Může to bolest dost. Dívat se, jak pomalu umírám, jak se bortí všechno, co dělalo mně mnou, jak nemám kousíček pevné půdy pod nohama, bylo peklo. Ještě víc však bolelo dívat se, jak se lidé mi blízcí ke mně otáčejí zády. Jak říkají věci, které bolí víc než tisíc jehel bodaných do těla, protože to tak má být, protože hranice mezi TAM a TADY ještě nebyly zbořeny. A ještě víc bolelo vidět, jak se mnou trpí ti, které milujI ze všeho nejvíc. Říká se tomu temná noc Duše. Kdo jí prošel, ví, jaká temnota se v ní skrývá. Slova nedokážou povědět, jaké hrůzy na člověka v této temné noci čekají a jaké děsy musí prožít. Hodně krát jsem si přála, aby to utrpení už skončilo. Něco ve mně ale chtělo, abych šla dál. Něco silnějšího než já mi dávalo sílu jít dál. To něco bylo stejné, jako ve všech těch časech, kdy jsem procházela peklem. Byla to NADĚJE. Ano, NADĚJE umírá poslední. Ale taky umírá. Hodně věcí se změnilo, když umřela i má naděje a zůstala jen „BEZ-NADĚJ“. Ještě větší pustina. Ještě větší zoufalství. Neměla jsem víru, sílu, stabilitu… nic, o co bych se mohla opřít. Ale věděla jsem, že musím jít dál. Má cesta mě přivedla až do bodu, kterému dnes říkám „BOD NULA“. Techniky přepisu limbického otisku mi pomohly uložit poslední dílky mé skládačky do mé bitvy proti OBĚTI, kterou jsem celý život BYLA. Trvalo dlouho se k nim dopracovat, hodně věcí jsem musela zpracovat, pochopit a vyčistit. A především jsem potřebovala oba své muže, aby tady byli. Potřebovala jsem je ve svém Životě oba. Jejich přítomnost mi dávala sílu, abych šla dál. Musela jsem potkat svého muže, vdát se za něj a potřebovala jsem, aby se narodil náš syn, abych se stala tím, kým jsem dnes. Všechny mé zkušenosti, prožitky, bolesti, pády a rány, které jsem utržila, jsou dnes mými cennými poklady. 

Stránky, které právě čtete, jsem se rozhodla vytvořit proto, že cítím, že takto to má být. Že pomáhat ostatním Duším na jejich cestě je tím, co mi dává smysl a v čem vidím své předurčení, své poslání na tomto světě. Někdy to nejtěžší, co musíme udělat, je to, že se ROZHODNEME NĚCO UDĚLAT. ŽE SE ROZHODNEME PŘIJMOUT ODPOVĚDNOST ZA SVÉ ŽIVOTY. Krok se to zdá jednoduchý, logický, a pokud to tak máte, pak Vám gratuluji. Pokud ale hledáte, tápete, pak vězte, že se stačí ROZHODNOUT A ŽIVOT UŽ SE POSTARÁ O OSTATNÍ. A já Vám v tom budu ráda nápomocna.

Buďte s Láskou a v Lásce a pamatujte:

 

„Myšlením strach nepřekonáš, jedině činem.“ W. Clement Stone