CÍTÍTE VINU? A VÍTE, CO S NÍ?

myjsmeTVURCI_Citis-vinu

Mám pro vás dnes pokračování povídání na téma emocí, které mohou naši proměnu provázet. Minule jsme se podívali na emoci vzteku, po které přichází na řadu prozkoumat POCIT VINY. Tento pocit je považován za jeden z velmi nepříjemných pocitů, jehož destruktivní moc ho řadí do skupiny nejnesnesitelnějších pocitů.

Co to vlastně ten POCIT VINY je? Já osobně bych ho popsala jako sžíravý pocit někde uvnitř těla, který vás tíží u srdce a v hlavě bičuje miliónem myšlenek typu „co by – kdyby – jak, proč já, proč tohle, proč takhle, co jsem to jen udělal/udělala, proč jsem to neudělal/neudělala jinak, jak jsem to jen mohl/mohla dopustit…“. Ten svíravý pocit spolu s vyčítavými myšlenkami nedá člověku spát, je velmi často všudypřítomný a hlavně nenechá člověka spokojeného s ničím, protože všechno rozdupe na prach. Člověk, který se trápí pocitem viny, neustále utíká a žije v takové jakési křeči, která ho žene dál a dál a dál, dokud nepadne, nebo tu křeč nezdolá a dokud ji nepochopí a neučiní vlastním výčitkám svého svědomí konec. Je to dlouhá cesta, ale výsledek stojí rozhodně za to.

Pokud jsme schopni si uvědomit, že v sobě neseme program „JSEM VINEN/VINNA, JÁ ZA TO MŮŽU“, máme kus práce za sebou. Obvykle pocit viny rozeznáte tak, že se cítíte dlouhodobě nespokojení, roztěkaní či rozmrzelí sami ze sebe a především žijete v mlhavém oparu výčitek kolem sebe, do kterého k sobě nikoho nepouštíte a horko těžko vás někdo přesvědčí o opaku (protože přestat se cítit jako viník potřebuje čas a velký kus práce). Uvědomění si tohoto pocitu může být o to těžší, že někdy je tento pocit schován za šlechetné vlastnosti obětavé pomoci svému okolí, rodičům, přátelům a za spasitelské sklony, nebo za velkou pracovitost, pořádkumilovnost.

Podle psychologů znamená pocit viny subjektivně prožívané přesvědčení vztahující se k minulosti, v němž si dotyčný myslí (někdy i nesprávně), že něco zavinil, trpí výčitkami svědomí, trápí se a očekává trest. Také se tomu říká autoakuzace neboli sebeobviňování.“
(citace, autor Libuše Koubská)

Připustit si program vlastní viny může být obtížné. POCIT VINY SPOUŠTÍ V ČLOVĚKU myšlenky jeho vlastní nedostatečnosti, méněcennosti a především V NĚM VYVOLÁVÁ DOJEM ŠPATNOSTI. To je totiž klíčová emoce pocitu viny: člověk se cítí vinen, špatný či zlý a ví, že ve svých očích selhal, pochybil. Zároveň ho naplňuje úzkost, protože očekává trest (každý známe obraz náboženství – hřích se trestá peklem). Pocit viny vyvolává pocit, že si člověk zaslouží být potrestaný, nemilovaný, opovrženíhodný, nemocný, chudý, nechápaný, odmítaný, urážený, nedoceněný, že si zaslouží jen to nejhorší. Pocit viny někdy může doprovázet i myšlenka na to, že si člověk zaslouží umřít, aby dál netrápil lidi okolo sebe. Člověk může mít pocit, že může úplně za vše, co se kolem něho děje. Pocit viny v něm vzbuzuje výčitky svědomí, a to bez ohledu na to, zda se VŮBEC SKUTEČNĚ PROVINIL! VINA vzbuzuje v jedinci dojem, že je spouštěčem, iniciátorem a pachatelem všeho zlého, co se děje kolem něj. Velmi časté je sebeobviňování u lidí, kteří prožili nějakou formu šikanování, ponižování, týrání či zneužívání v dětství. Někdy jsou tyto myšlenky tak trýznivé a bolestné, že je člověk v zájmu přežití vytěsní hluboko do podvědomí a překryje tuto vinu pocitem vlastní čistoty či nadřazenosti, nebo naopak méněcennosti. Tato ne-čistota, nadřazenost či podřazenost, vysoké či nízké sebevědomí v nějaké oblasti, v nějakém talentu např., jsou ale zdánlivé. Časem se sice mohou stát skutečné, pokud na nich člověk usilovně pracuje a osvojí si je, ale pocit viny dál zůstává nevyřešen a vytěsněn v hloubi duše, kde čeká jako kostlivec ve skříni na své zpracování a asimilaci. Připustit si, že se stavíme do role viníka, může být někdy obtížné, protože uvědomění si tohoto programu jde ruku v ruce s takovými pocity, které mohou být naší myslí a naším obranným mechanismem vnímány jako ohrožující.

Způsobem, jak lze na pocit viny reagovat a jak se s ním lze vyrovnat, může být dvojí:

  1. projekce viny na někoho jiného – to on mě navedl, to on za to může, to on něco udělal/neudělal jinak, než se má či očekává, apod.
  2. projekce viny na sebe, uznání svého pochybení a následného potrestání se. Potrestání se projevuje nějakou formou sebepoškození – od lehkého, např. formou úslužnosti, obětování se někomu či něčemu až po sebepoškozování na těle a Duši. Pokud trpíte nějakými sebedestruktivními či destruktivními modely, doporučuji vám vyhledat odbornou pomoc a hledat řešení svých potíží.

Člověk, který se trápí pocitem viny, má pocit, že tuto vinu musí nějak vykoupit, odčinit. Snaží se být proto extrémně milý a úslužný, bojí se třeba říkat ne, pracuje do úmoru, obětuje své potřeby, svůj čas a zisky na úkor někoho jiného. Obvykle někoho, kdo takovou práci či skutek stejně neocení, protože program viny zajistí, že si člověk vybere takovou osobu na druhé straně, která daného člověka ocenit nemůže. Náš domnělý viník se tedy ocitá v kruhu vlastních projekcí, protože v duchu „jak uvnitř, tak navenek“ se setkává jen s takovými lidmi, kteří mu vrací jeho niterné obrazy o jeho vině a přesvědčení, že si ocenění a nic dobrého vlastně ani nezaslouží. Známým příkladem může být žena, která dělá vše možné a nemožné pro svého partnera / svou rodinu a diví se, že to nikdo stejně neocení.

Na druhou stranu se tento pocit může projevit i v opačné polaritě, a to ve formě agresivity, vzteku, či zlosti jakožto projektivním přesunutí viny a různých sebedestruktivních modelů chování jako např. sebepoškozování, závislosti apod.  Zbavování se závislostí je ještě obtížnější, takže pokud si je jedinec schopen přiznat, že je na něčem závislý, tak už má valnou část práce za sebou. Nejlepší v tuto chvíli je, pokud má závislý člověk u sebe někoho blízkého, kdo mu pomůže závislost překonat.  A to i přes případný protest závislého člověka, který se v průběhu terapie velmi často objevuje.  K oné závislosti doporučuji tento skvělý článek o tom, o čem vlastně závislost je. Možná budete překvapeni, jak jednoduché je pak s tímto modelem pochopit, jak z onoho bludného kruhu závislosti ven.

S pocitem viny cítí člověk i pocit LÍTOSTI, SEBELÍTOSTI. Lítost může člověk projevovat ve vztahu k sobě i ve vztahu k druhým. Neustálý příliv myšlenek na vlastní pochybení, vlastní nedokonalost, na bolest a nepříjemnosti způsobené druhým v případě prvním a neustálé přemílání problémů ostatních a hledání řešení, jak jim pomoci se s problémy vypořádat v případě druhém. Ani jeden z projevů lítosti nikam nevede, neboť se točí v bludném kruhu sebelítosti či lítosti a neřeší pravou příčinu. Pokud se litujeme, musíme hledat, kde byla naše sebedůvěra pošlapána a narušena a tam ji opravit. Pokud litujeme druhé, měli bychom si uvědomit, že jedinou emocí, kterou bychom měli cítit, je soucit, ne lítost, jak pravil již sám Buddha. Lítost nás totiž svazuje a opět poukazuje na tu část naší duše, která potřebuje být uzdravena, neboť druzí nám jen nastavují zrcadlo našeho vlastního nitra (a především naší 13. komnaty).

Proč je tak důležité opustit pocit viny, přestat vinit a litovat sebe či druhé? Možná jste si všimli, že je jednodušší odpustit druhým, než sobě. Velmi často je tento jev patrný třeba u obětí násilí, kdy oběti za viníka dané události pokládají nikoliv násilníka samotného, ale sebe (zatímco násilníka omlouvají a soucítí s ním)!  Jak absurdní se to zdá, tak reálné to je. Druhým odpustíme snáz, než sobě.

Je potřeba si uvědomit, že jsme dokonalé bytosti, byť chybující.

Neexistuje člověk, který by neudělal chybu. Většina z nás ale v mládí slyšela, že bychom neměli chyby dělat, že jsme snad hloupí, natvrdlí, pomalí a nechápaví a ještě hůř NE DOST DOBŘÍ, když chybujeme, že musíme všechno vědět hned, že se nemáme ptát jako hlupáci… Určitě si nějaký příklad vybavíte, byť by to byl ten, když jste donesli domů špatnou známku (nemyslím takovou, kdy jste se neučili :)). To, co jsme se měli naučit (a co není pozdě se naučit nyní), bylo to, že učený z nebe nespadl. Že chyby jsou přirozenou součástí vývoje a že jsou vítané, pokud se z nich poučíme a neopakujeme jednu chybu příliš často či dlouho. Měli jsme se naučit, že je lépe se zeptat a být považován chvíli za hlupáka, než se nezeptat a zůstat hlupákem po zbytek života. Měli jsme se naučit, že silnými nejsme, když se nám něco podaří napoprvé, ale že se silnými stáváme, když překonáme vlastní chyby, bolesti, problémy a překážky. Až příliš často na sebe máme velmi přísné nároky. A leckdy jsou tyto nároky dokonce nereálné, ale náš mozek jede ve starých naučených stereotypech a dogmatech (a postulátech z dětství) a ani ho nenapadne, že by mě tyto staré vzorce přehodnotit a změnit, pokud mu ovšem k tomu nedáme impulz. A nedej bože, když takový vzorec narazí třeba na postulát typu „Ty nikdy nic nedokážeš“ či „Ty si stejně takové nemehlo, že se Ti nikdy nic nepodaří“.

 

JAKÁ MŮŽE BÝT PŘÍČINA VLASTNÍHO SEBEOBVIŇOVÁNÍ?

Pokud lidé pochopí souvislosti a hloubku svého konání, pochopí, že vina v podstatě neexistuje, protože vše ve vesmíru je dokonalé a chyby, kterých se dopouštíme, jsou jen naším výplodem strachu a omezení a hlavně našimi učiteli. Tím nechci říct, že schvaluji jakékoliv násilí, nehumánní jednání a jiné šílenosti. Mluvím tady teď o běžném pocitu vinu, který zná nejspíš každý z vás. Prožíváme-li vinu při opuštění těla, vibrujeme ji i dále v meziprostoru, tedy po své smrti, a je pravděpodobné, že i v dalším životě můžeme prožívat pocity strachu a viny. Narodíme se pak např. rodičům, kteří nás kibicují za chyby, které děláme, vytvářejí nám omezení a zákazy a srážejí naše sebevědomí. A naše reakce je, že se stáhneme do sebe a ač vědomě či podvědomě je viníme za to, jak se k nám chovají, ale viníme také sami sebe, máme pocit že „Já za vše můžu.“ Takže jsme v kruhu a ten se stále točí a vlákna viny nás svazují čím dál více. Přitom si musíme uvědomit, že tam, kde je nám sebevědomí sráženo, je nám vlastně zvedáno. Když nás někdo staví na piedestal, tak nás musí zákonitě srazit. Učíme se rovnováze, i když nám to přijde mnohdy nespravedlivé. (Citace z Internetu)

Hodně věcí v našem životě je ovlivněno tím, jakou hodnotu si myslíme, že máme. Pokud o sobě nemáme valné mínění, pak logicky musíme shazovat i to, co děláme a označovat to nálepkou „tohle není dost dobré“.

Klíčové pro pochopení pocitu viny je pochopit dvě prosté věci. Obě se týkají toho, KDE SE POCIT VINY BERE? Pocit viny má co do činění s naším svědomím, s našimi morálními kodexy a pravidly, které jsme získali na své pouti životem buď v raném dětství od rodičů, blízkých, příbuzných a známých a které nám byly vštípeny společností jako např. zákony. Za druhý zdroj našeho svědomí, našeho pocitu a vědomí pro to, co je správné a co už nikoliv, považuji kolektivní nevědomí, kde jsou uloženy všechny informace lidstva, kam až jeho paměť sahá.

To je dle mého celá věda pocitu viny. Naše já jedná na základě určitých morálních hodnot, které buď cítíme, že jsou správné (pokud pochází z kolektivního nevědomí a které jsou vrozené), nebo o kterých si myslíme, že jsou správné (zde mám na mysli hodnoty získané, převážně pak od rodičů, příbuzných, ve škole…).  „Je-li pocit viny reakcí na porušení morálních norem, je ovšem jeho předpokladem zvnitřnění těchto norem jako morálních hodnot, imperativů k jejich respektování. Sigmund Freud spojoval pocit viny s fungováním „superega“ („nadjá“), oné instance („aparátu“) osobnosti, jež se u dítěte utváří v identifikaci s postoji a chováním rodičů jako komplex vědomých i nevědomých morálních povinností, který působí v souhře s instancí „ega“ (sociálně adaptabilní „já“) a je ve stálém napětí s instancí „id“ (neosobní „ono“, reprezentující pudové sklony). Podle Freuda je superego „introjektem autority“, zpočátku rodičovské, později i osob a skupin, s nimiž se jedinec identifikuje a které jsou tak zdrojem zvnitřněných povinností. U dítěte je chování, které není v souladu se zvnitřněnými požadavky rodičů, spojeno s hrozbou ztráty jejich lásky, a proto je u dítěte spojeno s úzkostí. „Zlo je zpočátku to, co hrozí ztrátou lásky; ze strachu před touto ztrátou je nutno ho odstranit… tento stav se nazývá ‚špatné svědomí‘, avšak vlastně si toto pojmenování nezaslouží, neboť na této úrovni je vědomí viny zřejmě jen strachem ze ztráty lásky, sociální úzkost‘ “(S. Freud).“

V praxi si můžete průběh představit takto:

Častokrát zde byly zmíněny postuláty, dogmata, vzorce získané v dětství. To, co jako děti slyšíme, vidíme, čemu věříme a uvěříme, že tak je, to nás pak formuje po zbytek života. Říká se přitom, že první tři roky života jsou pro to klíčové. O tom, jaké dopady má to či ono bychom mohli psát hodně dlouho, protože limbický otisk, tzv. paměťová stopa, která se ukládá do limbického systému je prvotní otisk našich zkušeností, které představují základy našeho chování, jednání, myšlení. Pokud je chcete pochopit více, doporučuju absolvovat nějakou terapii a projít si své dětství od nejintenzivnějších zážitků až po ty, které si nyní neuvědomujete, že máte. Zároveň bych doporučila se zaměřit na zpracování svého okamžiku početí, těhotenství, porodu a raného dětství. A tuhle terapii bych dala jako povinnou, protože podle mě dělá spokojené lidi. :)

„John Rawls ve své Teorii spravedlnosti: „Obsah morálky je charakterizován kooperativními ctnostmi, tj. spravedlností a slušností, věrností a důvěrou, integritou a nestranností. Typickými nectnostmi jsou lakota a neslušnost, nečestnost a lest, zaujatost a předpojatost. Kdo z členů skupiny podlehne těmto nectnostem, u toho dojde ke vzniku (skupinového) pocitu viny na straně jedné a k nevoli na straně druhé.“ V oblasti morálky je vina záležitostí zcela pocitovou, byť pocitovou skupinově.“

JAK LZE SVŮJ POCIT VINY VYŘEŠIT, ODČINIT?

  • Připusťte si, že jste chybovali. Jedním dechem dodávám, že chybovat je lidské!
  • Pokuste se co nejvíce objektivně popsat, co se stalo, čím jste se provinili a komu/čemu jste ublížili.
  • Snažte se upřímně si odpovědět na otázku, jestli jste mohli v tu chvíli situaci ovlivnit, aby byl její výsledek příjemnější. Podle mých zkušeností – po bitvě je každý generálem, takže pokud trpíte nízkým sebevědomím, pokud se byť nepatrně ve svém životě stavíte do roli oběti, tak si odpovíte, že jste mohli všechno udělat jinak. Ale jak mi vždy opakovala jedna moudrá žena, V DANOU CHVÍLI VŽDY DĚLÁTE TO NEJLEPŠÍ, CO UMÍTE!! PROSTĚ TO V DANOU CHVÍLI JINAK UDĚLAT NEŠLO. Kdyby šlo, tak to poznáte, protože byste to udělali jinak. Berte to prostě jako lekci k tomu, co máte pochopit, poučte se z chyb a jděte dál. Což je další bod.
  • Poučte se z chyby, kterou jste udělali a snažte se jí příště vyvarovat. Ideálně si dopředu připravte, jak se v příští situaci zachováte, abyste reagovali jinak. Nebo si stanovte nějaké pomůcky, které vám pomohou v danou chvíli reagovat jinak. Poproste své blízké, své okolí, aby vám pomohli a pokud by bylo příště, aby vás zastavili a řekli nějaká klíčová slova, klíčovou větu, která vám připomene zažitý program, který se snažíte změnit.
  • Napravte škody, pokud je to možné. Pokud jste něco rozbili, zkuste to spravit. Pokud jste něco popletli, uveďte to na pravou míru. A pokud jste někomu ublížili, tak se mu alespoň omluvte, pokud pro něj v danou chvíli nemůžete udělat nic jiného.
  • A teď to hlavní: ODPUSŤTE SI!!! Chyby děláme všichni. Nikdo z nás není o nic lepší a o nic horší, než ostatní a každý máme svou vlastní individuální cestou, kterou jdeme. A každý z nás má zde na Zemi jiný úkol, který se musí naučit, jinou látku, kterou musí pochopit. Mějme pochopení a soucit nejen pro druhé, ale i pro sebe a buďme k sobě laskaví. Zároveň berme naše pocity jako vodítka na cestě k tomu, co je správné a co prostě k životu patří.

Tolik asi k pocitu viny. Pokud máte pocit, že jste oběť a ostatní můžou za to, co se vám děje, že vy se snažíte a okolí vaši snahu nedokáže ocenit, pak je potřeba si uvědomit, že jsme tvůrci, ne oběti. :)

Teď už tedy víte, co vlastně vina je a jak s tímto pocitem pracovat. SEBELÁSKA a léčení své bolavé Duše je tím, bez čeho to opravdu nejde. Pokud se chceme zbavit pocitu viny, musíme nejdříve milovat sami sebe!

Pokud vás článek zaujal, sdílejte dále. Pokud trpíte pocitem viny a chcete ho vyřešit, můžete se ke mně objednat na konzultaci a popovídat si o něm a o tom, co vás trápí.

Mějte laskavé dny a buďte na sebe hodní.

S Láskou Lenka

Pro více inspirace sledujte mé stránky na Facebooku ***My jsme TVŮRCI***, nebo si nechte zasílat novinky z mého webu www.myjsmeTVURCI.cz. :)

A pokud chcete vědět, jak překonat překážky, abyste mohli začít znovu a lépe, vstupte se mnou do mého programu Nový začátek.

Lenka Lipenská

Jmenuji se Lenka Lipenská a jsem Vaší průvodkyní na Vaší Cestě ke splněným snům. Díky svému daru vidět a cítit věci skryté a okem neviditelné, Vás skrze Konzultace http://www.myjsmetvurci.cz/konzultace/ učím rozplétat nitky Vašeho Života, abyste porozuměli své Duši a souvislostem Vašeho Života. Provázím Vás na Vaší Cestě k Vaší pravé podstatě, pomáhám Vám uzdravit Vaše dávná zranění a najít Vaši Tvořivou sílu, abyste se mohli stát vědomým Tvůrcem Vašeho Života. Pokud toužíte po Životě Vašich snů, stáhněte si svůj Ebook Tvůrců zdarma http://www.myjsmetvurci.cz/e-booky/, nebo si poslechněte Meditaci pro spojení s vnitřním Tvůrcem http://www.myjsmetvurci.cz/ke-stazeni/meditace-tvurcu/. Chcete jít do své přeměny opravdu hluboce a odvážně? Pak si objednejte program Nový začátek a začnětě znovu a lépe! http://www.myjsmetvurci.cz/ke-stazeni/novy-zacatek/ Ve

Komentáře

    Přidat komentář

    * Nezapomeňte na povinné pole.